Josef Vávra

Děda Josef se narodil v malé vesnici na Vysočině. Když jsem byl malý, vyprávěl mi, že jako kluk vstával dřív než slunce, aby mohl jít pomáhat do dílny svému tátovi. Říkal, že nejhezčí zvuk na světě je hoblík, který tiše klouže po dřevě. A že dřevo musíš poslouchat – protože každé je jiné.

Já si tu dílnu pamatuju ještě z dětství. Vůně pilin, světlo od okna a jeho ruce. Vždycky klidné. Pevné. Věděl přesně, co dělá.

V roce 1942 ho odvedli na totální nasazení do Německa. Nikdy o tom moc nemluvil. Jen někdy večer, když jsme seděli sami, řekl, že největší štěstí není přežít válku. Největší štěstí je vrátit se domů. Rodině tehdy psal krátké dopisy. Jeho maminka je schovávala celý život. Dnes je máme doma uložené v krabici. Papír zežloutl, ale písmo je pořád stejné – pevné a rovné.

Když se po válce vrátil, neměl skoro nic. Jen svoje ruce a to, co se naučil. Postavil si vlastní dům. Doslova. Každý trám prošel jeho rukama. Každé dveře vyrobil sám.

Celý život pracoval jako truhlář. Vyráběl postele, stoly, skříně i kolébky. Když dnes spím v posteli, kterou dělal pro rodiče, uvědomuju si, že jeho práce drží naši rodinu pohromadě víc, než jsme si kdy mysleli. Některé jeho stoly stojí v domech už třetí generace.

Byl tichý. Pracovitý. Nikdy si nestěžoval. Když bylo těžko, prostě pracoval dál. Neříkal velká slova, ale když něco slíbil, platilo to.

Jeho dům stojí dodnes. A když do něj vstoupím, mám pocit, že tam pořád je. V každém schodu, v každém rámu okna, v každém kusu dřeva, který opracoval.

A já jsem hrdý, že jsem jeho vnuk.