Památník 
Jmenuji se Karel. Tohle je důvod, proč to dělám.
Nápad na Památník života nevznikl „od stolu“. Při vyklízení po jednom starším pánovi který zemřel, jsem našel fotoalbum. Byly v něm desítky fotek — dětství, mládí, rodina, obyčejné chvíle i velké okamžiky.
Zeptal jsem se jeho manželky, co s albem. Podívala se na mě a řekla: „To vyhoďte do popelnice.“
V tu chvíli mi došlo, jak snadno mizí vzpomínky. Ne proto, že bychom zapomněli ze smutku, ale proto, že je necháme zavřené v krabici. A po pár letech už nikdo neví, kdo je na fotografii.
Památník života jsem postavil jako místo, kde rodina uchová nejen fotky, ale i to, co člověk uměl, dokázal a předal dál — práci rukou, dovednosti, malé činy, projekty, humor, věty, které se doma říkaly, drobnosti, které dělaly člověka člověkem.
Památník může zůstat soukromý, být sdílený jen s rodinou přes tajný odkaz, nebo být veřejný — pokud chceš, aby byl dohledatelný i pro ostatní. Rozhoduješ ty.
A důležité: Deník je jen funkce v památníku – slouží k průběžnému zapisování vzpomínek. Neprodává se zvlášť.
