Proto už nepíšu z postele

Dnes nesedím v posteli, jak je mým zarytým zvykem.

Naprosto ukázkově a disciplinovaně sedím u svého počítačového stolu. Nachystala jsem si velkou sklenici vody a přidala dvě kolečka citronu. Jsem nenapravitelná nepička.

Můj pitný režim je hluboko pod úrovní přežití a každý, kdo mě zná, se diví, jak je možné, že ještě žiju. Jednou, ovlivněná hubováním své kamarádky Káti, které podpořila osvěta mé kamarádky Míši, jsem se hecla a přinutila se vypít alespoň dva litry vody.

„Musíš pít,“ říkaly.
„Jinak zkolabuješ a budeš nemocná,“ říkaly.

No, oproti tomu, co pak nastalo, co si budeme...
Jako nebylo to úplně v pořádku. Bylo to celkem nebezpečné, řekla bych.

Po první půllitrové sklenici vody jsem byla naprosto zmatená z toho, co za úkazy se mi dějí v ústech. Tyto pocity jsem nejprve nedokázala identifikovat. Posléze mi došlo, že se moje slinné žlázy šokově probudily z komatu a hystericky začaly z posledních sil produkovat tak extrémní množství slin, že jsem se málem utopila.

Druhý den, traumatizovaná pitnou vodou, jsem to vzdala, neboť jsem se absolutně nevyspala. Celou noc jsem téměř nepřetržitě, v podvědomém strachu z utonutí, musela ve spánku polykat.

A tak jsem se pomalu vrátila zpět ke svému nepitnému režimu a smířila se s tím, že mi jazyk šustí suchem. Řčení o tom, jak se někomu práší od huby, u mě nabírá naprosto reálný rozměr.

Když to tak píšu, musím uznat, že opravdu budu ten typ člověka, který lítá z extrému do extrému a chybí mu zdravá rovnováha.

Znovu se vracím k minulému článku o esech v rukávu a lehce se usmívám.

Proč?

To Bůh. Vesmír. Možná univerzum.
Nebo prostě jen nějaká synchronicita, která mě poctila svým zájmem a zvláštně na mě působí.

Přiznám se, že napsat první článek nebylo úplně lehké. Ale nejasná představa, co napíšu do toho druhého, byla pro moji CNS ještě těžší.

Dnes už to nevnímám jako jednorázový výbuch odvahy, ale jako začátek cesty a rozhodnutí v psaní pokračovat.

Od posledně čerpám inspiraci téměř na každém kroku. Doslova na mě nepřeslechnutelně křičí.

Je možné, že když se pro něco rozhodneme naprosto upřímně a od srdce, rozhýbe se nějaká vyšší síla a začnou se dít malé-velké zázraky?

Intenzivně si všímám drobných indicií, které mě utvrzují v tom, že jsem tam, kde mám být.

Na první pohled se nic nezměnilo.
Utěrka visí stále na stejném háčku. Číslo na osobní váze na desetinu stagnuje. Stejné okolnosti, stejná já, stejné všechno.

Ale ta energie?

Ta mě baví. Ta změna molekul kolem mě mi přijde až hmatatelná. Tohle jsem dlouho necítila.

Chvění.
Těšení.

I když mě to silně táhne i s notebookem do postele, tak jak jsem zvyklá, moc dobře si uvědomuji, že přijmout nové návyky je součástí zrodu mého nového já.

Nejdu. Sedím u stolu jako přikovaná.

Tady je mé pracovní místo, na které si musím zvyknout, a posteli ponechám její povalečskou exkluzivitu, kterou si jednoznačně zaslouží.

Pár dní zpátky jsem seděla v kuchyni u stolu. Malovala jsem kartu se seznamem všech věcí "ES", na kterých chci vědomě a lépe psát svůj životní příběh. Čmárala jsem si tužkou do deníku a vedle mě seděla má pětiletá dcera.

V hlavě se mi točilo milion tlačivých pracovních myšlenek. Na chvíli jsem očima zastavila na její malé tváři. Oknem na ni po velmi dlouhé zimní šedi dopadaly první sluneční paprsky a ona vypadala jako ten největší a nejzářivější zázrak, který jsem kdy viděla.

Stále nemohu uvěřit tomu, že ji mám.

Protože mi ji lékařka v desátém týdnu gravidity diagnostikovala jako zamlklé těhotenství a poslala mě do krnovské nemocnice na výškrab. Já to tehdy cítila jinak. A díky Bohu jsem se rozhodla vyčkat doma.

Do nemocnice jsem nakonec díky své víře v happyendy a přesvědčení, že i já si jeden zasloužím, odjela až za devět měsíců rodit.

Pohled na její milou tvář a klidný úsměv mi ve vteřině odehnaly všechny myšlenky. Měla jsem jen jedinou potřebu říct jí, jak je úchvatná a kouzelná.

Zeptala jsem se jí:
„Jak je možné, že je ti jen pět let a jsi tak milá, chytrá, hodná, vtipná, šikovná…? Ty jsi naprosto bezchybná a boží.“

Malina, tak jí doma říkáme, se na mě podívala a řekla:
„No já jsem se to naučila od tebe.“

Konec.

Kdybych v tu chvíli stála, koleny bych rozbila dlaždice v kuchyni. Normálně jsem z ní odpadla. Vůbec jsem nevěděla, co říct.

Přesně tohle byl můj life-changing moment. Chvíle, ke které se v duchu stále vracím a tisíckrát a stále poprvé mě fascinuje.

Můj dlouhodobý výboj dostal úplně nový a nečekaný náboj.

Ano, věděla jsem, že děti nás vnímají a přebírají naše kladné i negativní vlastnosti, názory i postoje.

Ale vědět znamená…
Víme všichni, co to znamená.

A tady mi to docvaklo se vším všudy.

Já, holka, která miluje život, smích, lásku, dobrodružství a happy endy, se prostě nemohu smířit s průměrem a stagnací po čtyřicítce.

Nejde jen o mě nebo o moji odpovědnost za kvalitu zbývajícího života. Jde i o to malé dítě, které mě denně nepřetržitě skenuje a přebírá ode mě přesný model toho, jak bude žít.

A položím-li si otázku, zda chci, aby se i ona cítila po čtyřicítce takhle prázdně, oblékla tepláky a domácí tričko velikosti XXL s nápisem “To nejlepší mám za sebou”.

Odpovídám:
“Ne, to si rozhodně pro ni nepřeji.”

A když si tohle nepřeji pro ni, proč bych tohle měla přát sobě?

To je ten důvod, proč nemůžu psát články z postele.

A proč tento projekt, stejně jako všech těch zbývajících „35453665345“ projektů z mého deníku ve fázi pokusu či zapsané myšlenky, musím dokončit.

A hlavně si je užít, že jo.

Také chci, aby mě jednou ve svých očích a později v jejich vzpomínkách viděla jako inspiraci.

Aby si mohla říct, že její máma byla skvělá. Úžasná. Prostě boží.

Víc než kdykoliv dřív mám v plánu psát hezké příběhy a zároveň žít ten život tak, aby až mi zde jednou bude někdo zakládat památník, aby měl do něj co vepsat.

A tak jsem dokončila svou novou kartu – seznam svých es. Věcí, které ve svém životě mám a na kterých jsem se rozhodla stavět.

Přiznám se, že než jsem kartu začala tvořit, ani jsem si neuvědomovala, kolik toho pro svůj růst mohu použít. Do té chvíle jsem se cítila jako chudá ženská s prázdným inventářem.

Svou kartu es přikládám pro inspiraci do PDF, ve kterém najdete i svou vlastní čistou kartu k vytištění.

Vyplňte ji a klidně mi napište, jak jste na tom.

Jsem si jistá, že je dobré si čas od času protřídit inventář. Ideálně ji mějte na očích. Může viset na lednici, jít do rámečku nebo po zmenšení zůstat v diáři.

Já jsem si ji opět zarámovala a přidala ke kartě “Já” z minula, a tak mám na rámu své postele rámečky dva. Rozhodně mám o čem přemýšlet i snít. I to moje postelové pováleníčko je teď díky těm rámečkům takové víc uvědomělé.

Cítím se víc požehnaně, vděčně i jistě. Lépe se mi dýchá a snáz se mi usmívá.

A to bych přála každému z vás.

Karty jsou ve formátu A4 (PNG). Můžete si je stáhnout, vytisknout a pracovat s nimi nebo je s někým sdílet. Rozhodně je darujte někomu, kdo se cítí prázdný.

Jak už jsem psala minule, psaní tohoto blogu i tvorba bonusových PDF je dobrovolná, bez nároku na honorář, a proto chci moc poděkovat Kamile L. za sponzorské pozvání na kafíčko.

S Kamčou jsme kamarádky už dlouho a troufám si říct, že jsme si sedly na první podání ruky. Je to úžasný člověk, plný odhodlání, odvahy a kreativity. Aktuálně se od ní učím spoustu věcí a nasávám její nakažlivou chuť vybudovat něco skvělého a plnit si své sny.

Její podpora mi udělala obrovskou radost. A jsem moc šťastná za to, že je jedno z mých es v rukávu.

Na přečtenou příště.

S láskou
Lucy Wise