Možná je čas vytáhnout všechna esa z rukávů

Dostala jsem příležitost psát blog tady na stránkách www.pamatnikzivota.cz .

Není to placená práce, je to dobrovolný projekt bez nároku na honorář.
Můj veřejný prostor pro moji spisovatelskou tvorbu.
Na otázku, o čem mám psát, mi bylo řečeno: o životě, o tom, jak to vidíš.
A po dlouhé době jsem ve své duši znovu uslyšela své několik let zanedbané spisovatelské já, křičící z plných plic a bažící po akci.

Řekla jsem ano dřív, než jsem si stihla rozmyslet, o čem vlastně budu psát a jestli jsem právě já ten nejvhodnější kandidát na tuhle pozici.

Vždyť poslední roky mě nemilosrdně semlely a bez slitování vyplivly jako životem utahanou ženu s vysokým kortizolem, po třech vážných operacích, po ztrátě paměti a dalších mnohem bolestivějších ztrátách.

Pojďme si říct, že tato osvěžující nabídka byla jako probuzení z dlouhého a těžkého snu. Takového toho, ve kterém se snažíte utíkat, ale nohy vás neposlouchají a připadáte si, že stojíte na jednom místě. No fujky.

Sedla jsem si s notebookem do postele, zabalila se do deky. Odhodlaná pustit svou energii parní lokomotivy a přemotivované spisovatelské alter ego ven.

A zjistila jsem, že jsem úplně prázdná.

Když jsem si představila svůj dosavadní život, ne rok, ne dva, ale celý život, uvědomila jsem si, že jsem ho dlouho jen přijímala. Rány. Strachy. Ztráty. Nemoci. Změny. Všechno, co přišlo, jsem ustála. Přežila. Léčila. Vydržela.

Ale tvořila jsem ho?

Tím si už tak jistá nejsem.

Jsem romantik. Věčný a nesmrtelný. Cítím lásku i tam, kde by to už druzí dávno vzdali. Miluju hluboká přátelství. Nové chutě. Nové knihy. Nové nápady. Miluju pohádky, které jsem ještě nenapsala. Domy, které jsem si ještě nekoupila. Cesty, na které jsem ještě nevyrazila. Štěně, které jsem si nikdy nepořídila. Ale hlavně miluju milovat, smát se a happy endy.

A někde mezi povinnostmi, strachem a únavou jsem na tyhle věci začala zapomínat.

Ne proto, že bych už o ně neměla zájem nebo že bych o nich přestala snít.

Ale proto, že jsem si řekla: „Až někdy. Teď musím vyřešit tohle a pak tamto.“

Jenže „až někdy“ je zvláštní místo. Člověk tam může strávit roky.

Takže tady sedím. S prázdnou stránkou. S příležitostí psát o životě. A také s vědomím, že pokud chci mít o čem psát, musím přestat čekat, až se něco hezkého stane samo.

Právě teď a tady pracuji s myšlenkou, že já jsem to hezké, co se stalo. A nevadí, že to ještě dnes nevidím v zrcadle. Důležitější je podle mě zažehnout tento pocit co nejhlouběji v duši. Co myslíte? Pokud máme co jíst, kde spát, umíme číst, psát a počítat, můžeme si obléknout čisté oblečení a suché teplé boty a hlavně dýcháme… nic není ztraceno!

Potom jsem možná celé roky držela esa v rukávu. Jen jsem je nevytáhla.

Tenhle blog nebude o dokonalosti. Nebude o návodech. Nebude o tom, že už všechno umím, protože nejsem lektor ani kouč. Jsem obyčejná žena, živá, opravdová, milující a toužící, připravená zase začít žít.

Tenhle blog bude tedy o tom, jak se učím znovu věřit vlastním snům a sama sobě. Jak se učím mít ráda svoje tělo. Jak zkouším probudit vztah, který zevšedněl. Jak si dávám malé výzvy místo velkých výmluv. Jak si dovoluji chtít víc bez pocitu viny.

Možná se dotkneme i těžkých věcí. Nemocí. Ztrát. Ticha, které po nich zůstává. Ale ne proto, abychom se v nich utopili. Spíš proto, abychom pochopili, proč je tak důležité dovolit si žít i s těmito škraloupy v kakau.

Nevím ještě přesně, co všechno do tohohle deníku napíšu. Ale jedno vím jistě, že budu psát s tou nejryzejší pravdivostí a láskou.

Tahle příležitost psát si zde svůj obyčejně neobyčejný deník ve mně budí jistotu, že už nechci jen přežívat vlastní život.

Chci ho tvořit.

Vítejte na stránkách Lucy Wise. Na stránkách, které toužím naplnit příběhy, jež ve mně už dlouho dřímají.

A pokud máte pocit, že jste poslední roky jen přežívali, ale moc jste si je neužili, pak jste tu nepochybně správně. Možná je tedy ten správný čas vytáhnout první eso z rukávu spolu.

Připravila jsem pro vás malou pozornost, milou malůvku, kterou si můžete stáhnout do mobilu nebo vytisknout a připnout si ji tam, kde chcete o svých esech přemýšlet. Já si ji dala do rámečku a postavila na polici k posteli. Právě v posteli mě totiž napadají ty nejlepší myšlenky a nápady. Je to prostě moje místo.